Karel Hynek Mácha
Křivoklad (1834)
Král Václav pozvedl očí. Hrad pro hustost mlhy nebylo možno rozeznati, jen věž lidomorna, nejblíže jim a nejvýš tu stojící, míhala se mlhou, jakoby za šedou hustou rouškou. Začervenalé její kamení a mlhou ztemnělá ranní záře činily, že se zdálo, jakoby krůpěje krve na ní vyvstávaly, a vlnící se mlha působila, jakoby se věž pověstná u výparu ranním potácela a duchové zde zavražděných, jakoby obletovali zapomenutý svůj hrob.
Král Václav zaražen, bez pohnutí těla, pevně upřeným okem patřil na věž, a jakési trudné myšlénky přeletovaly v duši jeho.
…
Byla krásná jarní noc; úplný měsíc právě nad lidomornou vystoupil ze šerých oblaků, a slzavá jeho zář stříbřila břízu, jejížto větve na přístřeší lidomorny tajemným šeptem šveholily. Po celém hradě hluboké panovalo ticho, jaké bývá mezi stěnami temných žalářů, k nimž po obou stranách úzkého dvorečku železná dvířka vedla, kdy katův meč v nich povětřím zahvízdne, a v zapomenutém koutě mrtvého vězně zakopají; jen v stínu lidomorny uhnízděný doupnák časem zasténal truchlivou krátkou píseň nad hrobem zavražděných. Z hluboka pod hradem šuměl červený potok a odlehlý jednozvučně klepal mlýn. Z dálky hučela Berounka.
Opřen o zábradlí pavlače, hleděl Václav v jasně lunou ozářený dvorec, jehožto zdi kolem vyhlížely co ohrada pustého hřbitova. O sloup, na němž pavlač spočívala, stála bílá ženská postava podepřena; jak se králi zdálo, byla to hradního dcera, která, po chvíli se zdvihnouc, na schodech hradních zmizela. V tom, jakoby bílý stín se mihl okolo železné mříže chodby královského bytu a jakýsi temný hlas: „O králi! – Dobrou noc!“ tajně zašeptal; - hned na to s vysoké bašty hlásný odpovídal půlnoc.
