Václav Hájek z Libočan
Zajetí knížete Jaromíra (Kronika česká, 1541)
Léta tisícího třetího
Čechové, aby naplnili žádost již slepého knížete svého Boleslava, spolu jsú se na Vyšehrad sebrali a s povolením i rozkázáním téhož Boleslava, knížete svého, volili jsú sobě za pána a kníže Jaromíra, syna Boleslavova, a posadivše jej na knížetské stolici činili jemu poctivost. Času toho byli sú mezi Čechy Vršovci páni najznamenitější a bohatstvím i rodem nad jiné vyvajšeni, neb jsú byli od nějakého Vrše hraběte pošli, kterýž byl někdy mnohými před lety s knížaty charvatskými, totiž Čechem a Lechem, bratry vlastními, do té zemi z Charvat přijel. A ten jistý hrabě na svém štítu zlaté vrše v modrém poli požíval; a když byl v české zemi, rod jeho velmi se rozšířil a zmocnil i nad jiné vyvajšil, neb mnoho tvrzí i některé hrady držali a velmi příliš důstojenství knížetského byli žádostiví a vždycky den ode dne se spolu o to radili, aby někdo z ních zemi spravoval. A zvláště Kochanovi to všickni vinšovali, tudy a tak chtíce knížetský rod všecken udusiti a zahladiti.
Přihodilo se dne jednoho letního, když denice z hory vycházela, přijeli jsú Vršovci na dvůr knížete svého velmi vesele, žádajíce Jaromíra knížete, aby se na projížďku a na lov vypravil, pravíce, že světlost denice ten den jasný znamenává. Mládenec upřímný dal se namluviti, pojav své dva myslivce, Hovoru a Hřivce, jel s Vršovci do lesuov až přes řeku, jenž Míza slove. Po odjetí pak knížete manželka jeho Střizka sama toliko na loži ležeci usnula. I viděla jest u vidění, an svatý Jan Křtitel před ní stojí mluvě k ní: „Rychle vstaň a pošli do Prahy a rozkaž, ať padesát mužův za knížetem bez meškání až do Heskova jedou a odtuď jím cesta až k knížeti ukázána bude. Neb tohoto dne veliká a hrozná osidla Jaromírovi jsú připravena.“ Střizka, davši místo v svém srdci slovům muže svatého, bez meškání Pražany, aby knížete hledali, vypravila.
Když jsú se lovci po lesích rozjeli, Vršovci knížete velmi šetřili, a když na jedné hoře, kteráž Veliz slove, s ním se potkali, kuoň pod ním chytivše z koně jej strhli a svlékše jej až do nahoty, ruce i nohy jemu svázali. Kolé do země vbivše kníže na hřbet položili a k tomu kolí přivázavše na koně vsedali a rozbíhajíce se počali přes knížete skákati, v tom velikou a radostnou kratochvíli sobě zakládajíce. Jaromír nevěda, co by měl učiniti, k Pánu Bohu a k svatému Janu Křtiteli, kterémuž obvláštně mimo jiné svaté poctivost činíval, počal volati. Vršovci jemu se posmívajíce pravili: „Ani Jan, ani Buoh tebe z našich rukou již nemuož vysvoboditi.“ Když se pak té kratochvíle dosti napáchali, knížeti nohy rozvázavše vzhuoru od země jej vyzdvihli. V ten čas přiběhl náhodou myslivec jeden knížecí, jménem Hovora, a uzřev knížete nahého velmi se ulekl, a zabod svuoj kuoň pryč běžal hledaje, moh-li by jaký knížeti svému retuňk učiniti. I potkal se vnáhle s Pražany, ani koně své v jedné vsi zvázavše po hustých lesích pěšky hledají knížete svého. I řekl jim: „Rychle za mnou pospěšte, neb se pánu našemu zle děje. Já na koni rychlejí poběhnu a na tuto mú trúbu loveckú trúbiti budu.“ Vtom Vršovci kníže k jednomu dubu nahého přivázavše, k němu z lučišť jako k cíli stříleli. Ale on kníže viděl svatého Jana Křtitele, an před ním stojí a všecky šípy Vršovcův na svůj plášť béře, takže žádná rána jich nic knížeti uškoditi nemohla. Toť Hovora na svém koni ukáže se a Vršovci chytivše jej, aby toho skutku jích najevo nevynesl, Hřivcovi, knížecímu druhému myslivci (kterýž byl také k zahubení knížete Vršovcuom povolil), Hovoru věrného v moc dali, a aby jej tu před ními na jednom dubu oběsil, rozkázali. Hovora prosil Vršovcuov za milost, a to v tom, že chce jích vuoli rád vyplniti, toliko aby jemu dopustili, třikrát aby mohl na svú trúbu trúbiti. A oni zasmávše se k tomu svolili. Když jest trúbil jednú, hned po trúbení houžev a smečka lýčená jemu na hrdlo vložena, a aby na dub vstúpil, rozkázali. A sami Vršovci jemu tam pomáhajíc, aby svým trúbením nemeškal, jeho pobízeli. Po druhém trúbení počal kšaft činiti a svému kmotru Hřivcovi své dítky poroučeje, musil hned vajše vstúpiti. Kochán hněvivě přistúpiv k němu počal mluviti a řka: „Kdes ty byl této hodiny, aby oznámil? Neb jsem já tě nedávno zazřel, a ty k nám přiběhl a zase kuoň obrátiv pryč si běžal. Neoznámíš-li a pravdy nepovíš, arcinešlechetníče, hned tuto mú střelu (lučiště natáhna) do tvého vstřelím srdce.“ Hovora dlúhými slovy vypravoval svú nevinu, tu Hřivec kázal jemu potřetí trúbiti a on velmi dlouho tím troubením prodlil, až jemu Hřivec trúbu z ruky vytrhl. Toť Hovora počal se sem i tam a tak na všecky strany ohlédati. Vtom Pražané slyšíce troubení blízko se přiblížili a rychle vyskočivše, Vršovce narůzno rozrazili a některé zajímali, jiné utíkajíce sstíhali. A tak všech Vršovských tu třináct jali; Hřivce čtrnáctého, kterýž byl jsa strachem poražen doluov z dubu upadl a nohu zlámal, vésti jeho s sebou do Prahy nemohúce, Hovorovi jej na tom dubu, na kterémž měl Hovora od Hřivce, svého kmotra, býti oběšen, oběsit rozkázali. Kochan pak, jenž byl té vší nešlechetnosti původ najvětší, vryl se pod jednu velilkú skálu a listím se přihrabav, tak se ukryl.
….
Kníže Jaromír, aby dobrodiní nebyl nevděčen, kázal všudy biřicům provolati, aby všickni Hovoru ctili a jemu se klaněli, neb jej kníže i s jeho potomky za pána vyzdvihuje, prvního mezi jinými činí, tak aby on slul druhý po knížeti a rod jeho tú chválú aby se radoval až na věky. Nadto úřad lovcovství, kteréž prvé k Stebnu (Zbečnu) bylo, to jest Hovorovi a jeho rodu na věčnost zapsáno.
