Gustav Dörfl
Na Křivoklátě (1875)
A v něm že tolik pohádek,
co v písku v moře bezednu -
snad nechce moje srdce jít
si do paláce pro jednu?
…
Otevř mi, starče belhavý,
ty smutné brány do hradu;
přicházím z krajů dalekých -
v před srdce, nohy pozadu.
Vést nemusíš mne chodbami,
mé srdce všecky dobře zná -
vždyť po nich jednou chodila
ta spící vaše princezna
Že mnoho statných rytířů
jak nyní já už stálo tu?
Ach otevř mi, chci písní svou
ji zbudit opět k životu.
Věc divná to, však pravdivá,
že nejvíc k tomu srdce lne,
co ve útrobách nejhlubších
ukrývá moci kouzelné.
A proto že je Křivoklát
jak byl by utkán ze kouzel,
já do jeho se černých zdí
a chodeb jíti nevzpouzel.
A do úst tobě neváhal
své žití všecko vdechnouti,
že bloudím teď jak zakletý
pod oknem tvým tu v zákoutí.
Já mnil, že z temna zřícenin
každému srdci kyne zlo -
a mé si zatím v jejich tmě
hezoučkou lásku nalezlo.
